Když se zlý sen změní na skutečnost

14. října 2007 v 17:47 |  Psí příběhy

Když se zlý sen změní ve skutečnost

Hodně článků již bylo věnováno společnému životu vozíčkářů s asistenčními psy. Na mnoha příkladech bylo jasně ukázáno, jak obrovskou pomoc pro tělesně postižené tito psi znamenají. Pomáhají různým způsobem, ve všech možných a někdy i zdánlivě nemožných situacích. Jsou však i věci, které jsou doslova zlým snem držitelů asistenčních psů. Mezi ty jednoznačně nejobávanější patří konflikt asistenčního psa s jiným psem. Už proto, že do takového konfliktu nemá vozíčkář prakticky možnost zasáhnout. Dobře připravený asistenční pes by ovšem nikdy neměl být iniciátorem případného konfliktu, může se ale stát cílem útoku jiného psa. A právě tohle před časem zažila Jarka Machová se svým asistenčním psem Benem.

Ben je sedmiletý smetanový labrador, vycvičený pro asistenční práci obecně prospěšnou společností Pomocné tlapky. Své paní, Jarce Machové, spolehlivě pomáhá a asistuje v Hradci Králové už více než 3 roky. Za tu dobu si v okolí zcela právem získal pověst naprosto klidného, vyrovnaného a pohodového psa, který nevyhledává žádné konflikty a snaží se jim vyhnout. Všichni asistenční psi Pomocných tlapek jsou si v tomhle podobní. Jsou totiž důsledně vychováváni a cvičeni k naprosto neagresivnímu chování i vůči ostatním psům. V žádné fázi výchovy a výcviku nejsou učeni na ostrost, k obraně a ani k hlídání. Jejich práce spočívá v něčem úplně jiném.

Jedno dubnové pondělí jeli Jarka s Benem na návštěvu ke známým. Když se blížili k restauraci, kam si občas jezdí pro obědy, všimla si Jarka, že na trávníku před restaurací se skupinka mladíků podivně předvádí s pitbulem. Jeden mladík vyprovokoval pitbula aby se zakousl do vodítka, pak s ním začal točit kolem sebe. Zřejmě ukazoval, jak se pes i v takové situaci udrží zakousnutý. Doslova idiotský nápad ovšem byl předvádět to na veřejném prostranství, na místě, které rozhodně nelze považovat za málo frekventované. Navíc neodhadl svoje síly, zakopl a upadl. A tím to všechno začalo.

Další věci se odehrály během několika vteřin. Pitbul se samozřejmě poroučel na zem také. Hned ale vstal a v tu chvíli si všiml Bena. Ten šel jako obvykle vedle Jarky, těsně u vozíku a pitbula si nevšímal. Pitbul byl ale tak rozkurážený, že měl zřejmě potřebu si za každou cenu do něčeho (nebo někoho) kousnout. A možná měl pocit, že když už není vodítko, na kterém by visel, mohl by se mu k tomu hodit Ben. Tak prostě vyrazil na Bena. Řítil se k němu, přitom dost neuvěřitelně naprázdno cvakal zuby a na volání těch mladíků absolutně nereagoval. V tu chvíli prý vypadal, že je úplně mimo, že nekontroluje sám sebe a o nějaké kontrole ze strany těch mladíků už nemůže být vůbec řeč.

Už dříve jsme s Jarkou několikrát teoreticky probírali takovéto situace a byla nám jasná jedna věc: pokud nějaký pes zaútočí na Bena, je třeba Bena především odepnout z vodítka, aby mohl manévrovat, bránit se nebo třeba ustoupit. Pes, který je na vodítku, pevně přivázaném k těžkému invalidnímu vozíku, má totiž jakékoli možnosti obrany velice omezené a mohl by se stát velice snadnou "kořistí" útočícího psa. Právě na to si Jarka v tu chvíli vzpomněla, bleskově odepnula Bena z vodítka a snažila se ho "schovat" za vozík. Být prostě mezi Benem a tím pitbulem. Pitbul byl však zřejmě rozhodnut dostat se k Benovi za každou cenu. Když chtěl vozík oběhnout předem, neopatrně se přiblížil k Jarce a schytal od ní kopanec "bodlem" rovnou do žeber. Později mi Jarka říkala, že v tu chvíli vůbec nepřemýšlela o tom, jak nebezpečné to je a že by jí ten pes mohl také kousnout. Snažila se hlavně ochránit Bena…

Jenže pitbul se nedal. Když to nešlo kolem vozíku předem, oběhl rychle vozík a napadl Bena zezadu. To už Jarka opravdu nemohla vozíkem "vymanévrovat", pitbul byl prostě rychlejší. Bylo ale vidět, že Ben takový útok do poslední chvíle nečekal a rozzuřený pitbul za zády ho dost překvapil. Jarka ještě zaregistrovala, jak se Ben bleskově otočil a pak už jen slyšela někde za sebou ten strašný zvuk velice ostré psí rvačky…

Tohle všechno sledovalo ze zahrádky restaurace několik mužů, kteří Jarku a Bena od vidění znají. Každopádně vědí, že Ben je asistenční pes a že pro Jarku pracuje jako její osobní asistent. Dva z nich na nic nečekali, přeskočili nízký plot zahrádky, jeden utíkal k Jarce a Benovi a druhý směrem k té partičce notně překvapených mladíků, kteří si pořád neuvědomovali, "která bije".

Mezitím se Jarka snažila co nejrychleji otočit vozík, aby alespoň viděla, co se děje a aby případně mohla i nějak zasáhnout. Podle zvuku té rvačky to ale vypadalo velice vážně a Jarka se bála, co uvidí, až se otočí. Těch pár vteřin, než se s vozíkem otočila, bylo neskutečně dlouhých.

Nikdo přesně neví, co se vlastně za vozíkem stalo, ale co Jarka nakonec viděla, to opravdu nečekala. Pitbul ležel na zádech a moc se už nebránil, protože krk měl nekompromisně sevřený Benovými zuby. Ben zřejmě tiskl pitbula dost velkou silou k zemi, protože pitbul stěží dýchal. Ale i když Ben v takové situaci velice snadno mohl skousnout, neudělal to. Jen mu silně "přivřel kyslík" a držel ho doslova "přišpendleného" k zemi.

V té chvíli už jeden muž dorazil k oběma psům, pitbula si od Bena "převzal", ale dál ho držel pod krkem pevně přitisknutého k zemi a pro jistotu ho ještě "zaklekl". Druhý muž odchytl mladíka, kterému zřejmě pitbul patřil. Jarka si zavolala Bena stranou a hned ho začala prohlížet, jestli není zraněný. A i když z toho sama byla dost "rozklepaná", snažila se především zklidnit Bena, který na tom nebyl o nic lépe. Servírka z restaurace, která také vyběhla ven, se hned ptala, jestli není Ben zraněný, že prý šéf (ten Bena také zná) má před restaurací auto a kdyby bylo třeba jet na veterinu, že by ho hned odvezl. Naštěstí to nebylo třeba, ukázalo se, že Ben to vše zvládl bez jediného škrábnutí. Od jednoho z těch dvou mužů, který je zřejmě kynolog, si Ben nechal prohmatat a zkontrolovat prakticky celé tělo, nikde žádná známka poranění, žádné bolestivé reakce, žádné pohybové problémy. Dopadlo to tedy nakonec dobře. Ale oba s Jarkou z toho byli dost "rozhození". Těžko se jim divit. Když Benovi přinesli z restaurace misku s vodou, ještě chvilku trvalo, než se zklidnil tak, že byl schopen se alespoň trochu napít…

Co si mladíci vyslechli od Jarky a dalších účastníků, to tu opravdu uvádět nemohu. Schytali to opravdu nekompromisně a ze všech stran. Jeden muž ale stále držel pitbula na zemi, dokud mu mladíci nenasadili náhubek, nepřipnuli ho na vodítko. Ti mladíci nakonec měli velké štěstí. Jednak proto, že pitbul Bena nezranil (mám obavu, že jinak by si to chtěli ti dva muži s dotyčnými mladíky "vyřídit" přímo na místě, daleko prý k tomu opravdu neměli). Druhé jejich štěstí bylo v tom, že se všichni nakonec starali spíš o to, jestli není Ben poraněný, takže se jim podařilo včas zmizet, dříve než by tohle všechno museli vysvětlovat na policii.

Člověk ani nechce domýšlet, co se mohlo stát, pokud by nikdo nepřišel na pomoc, pokud by napadený pes byl třeba menší postavy (a ne takový "chlap" jako je Ben), pokud by to byl vodicí pes (nevidomý by zřejmě mohl na obranu psa udělat ještě méně, než co mohla udělat Jarka). Ale věřte tomu, že to byly snad nejhorší vteřiny, které Jarka zažila za celou dobu společného života s Benem. A to všechno kvůli několika přiblblým frajírkům, kterým snad nepatří do rukou ani akvarijní rybičky…

A Ben s Jarkou? Po chvíli na vzpamatování pokračovali dál v cestě ke známým. Ale tam si to Ben všechno vrchovatě vynahradil tím nejlepším, "psím" způsobem. Na zahradě si totiž naprosto skvěle pohrál s moc hodnou a milou mladou boxerkou Kerry. Vyběhal to ze sebe opravdu důkladně. Teprve tam to z něj všechno definitivně "spadlo". Jarce to ale trvalo o dost déle…

Tento příběh je ukázkou krajně nezodpovědného a nebezpečného chování některých lidí, ale na druhé straně i lidské pomoci. Chtěli bychom ještě jednou i touto cestou poděkovat všem lidem, kteří neváhali a i přes jasné osobní riziko Jarce a Benovi pomohli. Těžko odhadnout, jak by to dopadlo bez jejich zásahu.

Ukazuje ale i některé zajímavé stránky povahy a chování asistenčních psů, konkrétně psů Pomocných tlapek. Za prvé - to, že se asistenční psi vyhýbají konfliktům, není dáno jejich bázlivostí nebo slabostí. Naopak. Správný asistenční pes musí mít v sobě kus zdravého sebevědomí. Jejich nekonfliktnost plyne z toho, že oni si prostě konflikt nepřejí a nechtějí ho vyvolat. Pokud je jim však "vnucen" jiným psem, pochopitelně se bránit musí. Ale pak se brání opravdu naplno. Za druhé - bylo vidět, že Bena ten útok v první chvíli silně překvapil. Asistenční pes totiž v takové situaci, jako by až do poslední chvíle věřil tomu, že to není míněno vážně a že z toho nakonec konflikt nebude. Výhoda momentu překvapení je tím, bohužel, jednoznačně na straně útočníka. A za třetí - je docela zajímavé, že to, co udělal Ben, poměrně přesně splňuje definici jinak čistě lidského pojmu "nutná obrana". Asistenční psi ale samozřejmě neznají paragrafy, takže tento přístup musejí mít doslova "v krvi" (nebo spíše "v povaze") a ani ve vypjatých situacích nesmějí jít za hranici nezbytně nutné obrany sebe nebo svého vozíčkáře. A Ben všem předvedl, že naprosto přesně ví, kde ta hranice je.

Ne, nezanevřel jsem na pitbuly, ti za to nemohou. Konec konců - i Ben má mezi pitbuly kamaráda. Každý pes je ale hlavně obrazem svého pána. Ale když je pán nezralý náfuka, co můžeme čekat od jeho psa?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andrea Andrea | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 3:44 | Reagovat

Opravdu dojemný příběh, jsem moc ráda, že to tak dopadlo popravdě jsem se bála jak to s pejsek dopadne řípadně že ten agresivní pes napadne i majitelku. Naštěstí to tak nebylo :)
Já sama mám vodícího psa a jsem nevidomá. S takovouto situací jsem se sice nesetkala, al emám z ní taky docela strach. Je sice pravda, že já bych nijak zasáhnout asi nemohla, ale věřím tomu, že i když pejska nemám od vodících tlapek, je klidný a spolehlivý taky by dokázal na takovou hrozbu odpovědět. Vím že by to dělat neměl,a le jednou šel pod ruhé straně silnice pán s holí, já šla s doprovodem takže jsemt o věděla, a pes začal tiše vrčet. Doma jsem s epak dozvěděla, že to byl muž který má v oblibě ubližovat zvířatům. Takže mě překvapilo že to takhle dokázal i vycítít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama