Červenáček

14. října 2007 v 18:26 |  Psí příběhy
Červeňáček Jsem již starší brach, bude mi brzy 8 let a tady v útulku jsem prý již 4 roky. Nic moc o světě tam venku nevím. Občas se mi vynoří nějaká vzpomínka, jako zrovna nedávno.
Chtěl jsem o tom vyprávět mojí kamarádce, která za mnou chodí do útulku a bere mě na procházky. Dneska ale nepřišla, tak jí to řeknu až zítra. Aspoň si promyslím co jí budu vyprávět.
Asi tak před 6 - 8 lety jsem se narodil báječné fence. To byla moje mámka.. I když nebyla mamka čistokrevná, byla moc hezká a hlavně milá. Byla miláčkem celé rodiny. Jednoho dne se však pán na maminku hrozně rozzlobil. To když si mamka domluvila tajné rande. Zkrátka jednou k večeru utekla, a domů se vrátila až druhý den ráno. Vrátila se špinavá a zapáchající, ale šťastná. Nejšťastnější byla, když zjistila, že se mám narodit, já malý Červeňáček. Páníček se tenkrát prý hrozně zlobil, ale už druhý den to zase byla jejich holka zlatá. Prý se o ni všichni moc báli, tak proto se na ni za ten útěk tolik zlobili. A dokonce se na mě začali těšit. Za dva měsíce mě tu měli. A světe, div se. Přišel jsem na svět sám, já jedináček. Prý se to často nestává. Byl jsem jenom jeden, zato jsem byl pěkný kousek. A to už mi zůstalo, myslím nějaké to kilo navíc.
Byl jsem rozmazlován, dostal jsem co jsem chtěl, a věřte, já jsem chtěl pořád něco. Hlavně něco na zub, to bylo moje. Tak jsem se začal brzy pěkně zakulacovat. Všichni moji lidé říkali, že to nevadí, prý u babičky na dvorku to zase vyběhám. Tak uběhlo moje ranné dětství..
Už mi byly skoro 3 měsíce, když mi mamka řekla, že už je opravdu čas jít do světa. Tedy odjet k babičce. Vůbec jsem se nebál, babičku jsem znal. Jezdila k nám na návštěvu a hlavně, věděl jsem, že v té velké kapse u zástěry mívá vždycky něco dobrého. Tak jsem si naposledy pohrál s mamkou, poslední olíznutí a už jsme jeli.
ČerveňáčekU babičky na mě čekal již připravený pelíšek,do kterého mi dali deku. Najednou jsem ucítil mamku., tedy spíš máminu vůni. Co to? Kde je mámka, divil jsem se. Ne, máma tu nebyla. Byla to jenom deka, kterou mi mamka dala s sebou, aby se mi nestýskalo. Protože jsem byl za celý den utahaný, vlezl jsem si do pelíšku, hlavičku jsem zabořil do máminy deky a usnul.
Začal mi nový život. A byl také pěkný, jako ten u mamky. Mamku mi nahradila naše babička. Každý den jsme chodili na procházky a babička mě chránila a vychovávala. Učila mě, že lidi mám mít rád. Že i cizí pejsci jsou moji kamarádi, že se nemám prát a že nemám zbytečně štěkat, aby se nezlobili sousedé. Všechno mi šlo dobře, až na jednu maličkost. Babička chtěla, abych v domě zachovával čistotu. Moc mi to nešlo, ale nakonec jsme se přece jenom domluvili a já jsem dostal pěknou boudu před domek. Od té doby jsem bydlel venku a hlídal.
Tak běžel čas. Naše role se obrátily. Dříve hlídala babička mě, teď jsem hlídal babičku já. Za tu dobu jsem vyrostl ve velkého, statného psa, ale nějakého to kilo na víc mi zůstalo, nic jsem u babičky nevyběhal. Hlídal jsem babičku i dům a bylo nám spolu dobře.
Když jsem slavil své čtvrté narozeniny, netěšil jsem se jako obvykle na sváteční vařené maso, cítil jsem totiž něco nepříjemného ve vzduchu, něco, čeho jsem se bál. Šel jsem si, tak jako každý den k babičce pro pohlazení. To byl náš ranní zvyk, pomazlit se, něco dobrého slupnout a jít do služby, tedy ven hlídat. Také babička byla nějaká smutná. Vyprávěla mi, že jí dnes není moc dobře, ale až se to zlepší, že ty narozeniny dodatečně pořádně oslavíme. Tak jsem si lehl babičce k nohám a čekal jsem, až jí bude lépe.
Odpoledne přijel můj bývalý pán, babičky syn, a řekl, že babička se asi bude muset odstěhovat z domečku do bytu. Prý už je stará a nemůže se starat o dům a ani o mě. Nerozuměl jsem tomu, nevěděl jsem co to znamená, ale vycítil jsem, že to není nic dobrého.
Přišlo druhé loučení. První, to bylo loučení s mamkou, když jsem byl malé štěně. Tohle loučení s babičkou ale nějak víc bolelo. Po babiččině vrásčité tváři tekly slzy, já jsem je olizoval a tiše brečel. Poslední pohlazení a zůstal jsem sám. Babička odjela. Já jsem měl ještě několik dnů u domu zůstat a hlídat. Babiččin syn za mnou jezdil každý den, vozil mi jídlo a přemýšlel, co se mnou bude dál. Slíbil babičce, že se o mě postará. Vzít si mě k sobě nemohl. Nakonec se rozhodl, že mi najde nový domov. Hledal mi nového pána, až se rozhodl darovat mě svým známým. Věřil jim, že se o mě dobře postarají, tak, jak to slíbil babičce.
Tak jsem se ve svých 4 letech stěhoval potřetí. Tentokrát k cizím lidem. A tady skončil můj šťastný život. V nové rodině jsem časem vycítil, že jsem tak trochu na obtíž. Já jsem byl zvyklý venku, hlídat dvorek a babičku. Tady se po mě chtělo, abych bydlel v bytě a udržoval čistotu. Protože mi to zase nějak nešlo, brzy nastalo další stěhování. Tentokrát jsem se stěhoval na dvorek u domku. To by bylo fajn, jenom kdybych tam nebyl tak sám. Noví páníčkové totiž jezdili na chalupu, jak tomu domečku říkali, jenom jednou za týden. Vodu i jídlo jsem měl, to mi nosili sousedé, ale to každodenní pohlazení mi scházelo. A lidi. Ty já mám moc rád. Vydržel jsem tu samotu asi měsíc a pak jsem využil příležitosti a utekl jsem. Sousedka mi zrovna nesla jídlo a nechala branku otevřenou. A už to bylo.
Netoulal jsem se dlouho, snad jeden nebo dva dny, nevím už přesně. Pak ke mně přišli nějací lidé, naložili mě do auta a odvezli sem, do útulku. Ani jsem se nebránil. Já jsem byl z té svobody tak vyděšený, že jsem seděl u vchodu nějakého domu a nechal se v klidu odvést.
Tady v útulku je to fajn, máme tu krásné výběhy u domečku. Mám tu i svoji kamarádku, která mě chodí venčit. Ale vím, že to není moje vlastní panička, že za mnou pouze chodí. Mám ji moc rád, to jo, ale přece jenom, já bych chtěl mít někoho svého. Svoji vlastní paničku nebo páníčka, nebo ještě lépe oba. Jsem už trochu v letech, kdyby moji noví páníčkové byli také v letech, žili bychom si klidně, v pohodě. Já bych je ohlídal, oni by mě pomazlili a bylo by nám dobře. To mazlení a hlazení, to já miluji. To je jako když mě moje mamka olizovala, když jsem byl malý. Jako když mě moje babička hladila a drbala, když jsem vyrůstal. Zkrátka já mám rád lidi a chci jim být nablízku. Moc si přeji svého člověka.
Tak takhle to zítra své kamarádce všechno řeknu. Ona mě má ráda a jistě mě pochopí. Člověk a jeho pes patří k sobě. Samotnému je vždycky smutno. Poprosím ji, ať se někde tam venku, ve světě zeptá, jestli třeba někdo osamělý nehledá kamaráda, který by mu dělal společnost a ohlídal třeba domek a dvoreček.
A vy náhodou neznáte někoho, kdo by mě chtěl, někoho kdo by mě měl rád a postaral se o mě? Jestli takového člověka potkáte, vyřiďte mu, že na něj v útulku v Mostě čeká již 4 roky Červeňáček, huňatý jako medvídek. A řekněte mu rovnou, že nejsem žádný líbivý mladík, ale že o to větší mám srdíčko a že toho svého člověka budu mít moc rád.
Červeňáček stále čeká na adopci v útulku Most, psí život je krátký, stále doufáme, že ho celý nestráví zde.
Anna Doležalová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama